Je mi na duši smutno. Bylo mi tak od chvíle, kdy proskočila tiskem zpráva o smrti skladatele Karla Svobody. Miluji písně z jeho Noci na Karlštejně, obdivuji nápaditého Draculu, Gottem podaná Lady Carneval mi všeobecně vytane na mysli mezi všemi úspěšnými písněmi určité doby. Že si Karel Svoboda vzal život mi vyrazilo dech, celé roky mi připadalo, že je spíš pilířem síly a jistoty, že se s tímto pochybným světem vezdejším vyrovnává docela dobře. Prý se nevyrovnal, na zanhardě domu v Jevanech ho našla manželka Vendula se synem a malý Kubík zmateně řekl :"Táta hajá." No jo, i tohle by se dalo nakonec přijmout. Proskakují však i fámy o pochybnosti tohoto úmrtí, Svoboda prý se nezabil sám, kdeže byli jeho dva psi, (brazilské fily, podotýkám, to bych se ptala ráda i já). Smutky, pochyby, to je vezdejší svět. Obyčejný člověk aby se bál ráno otevřít oči. jestli pana Svobodu někdo sprostě odkrágloval, doufám, že ho dopadnou a důkladně potrestají i při té naší velmi slabé policejní ochraně!