Nedaleko mého bydliště nedávno vznikla malá prodejna s potravinami. To by mě až tak za srdce nebralo, do domácnosti nakupuji jednou měsíčně ve velkém a v supermarketu, protože ceny drobných obchodníků by můj skromný finanční rozpočet abosutně zruinovaly. Leč podnikavá paní majitelka zařadila do svého sortimentu i obložené chlebíčky a to dokonce za velmi rozumnou cenu. A chlebíčky, to je moje, na ty mě utáhla jako na vařené nudli! Tu a zam jsem si zvykla na malou zastávku v jejím obchodě, odkud jsem si odnášela - na půlce malého papírového tácku uhledně zabalen - chlebíček se šunkou a půlkou vajíčka. Můj zvyk si paní za pultem brzo zapsala do své šedé kůry mozkové a jakmile se objevím ve dveřích, už ten majonézou zalitý nezdravý výdobytek civilizace pro mne balí do tenkého papíru v úhlednou stříšku. V maličkém krámku nikdy nebývá nával, většinou jsem tam jedinou zákaznicí a tak to jde ráz na ráz. V pátek jsem vešla - a u pultu stál starší pán. Dostala jsem čas se porozhlédnout a do oka mi padlo: vida, vedle řádky chlebíčků jsou tu dnes k mání i pěkné vypečené smažnky s kyselou okurkou a cibulí! "Hrome, začínám být strašně konzervativní a tady jako uminutá na ty chlebíčky s vajíčkem, dnes si dám pro změnu tu smaženku," dumám. Jenomže v tu chvíli už mi usměvavá prodavačka podává obligátní papírovou stříšku a natahuje ruku. Neměla jsem sil jí oznámit, že ten chlebíček dnes nechci, že mám zálusk na něco jiného. Pokorně jsem jí nasypala do dlaně pečlivě odpočítaných dvanáct kaček a přidala úsměv za její "předvídavost". Ne, nejsem osoba submisivní, ale co kdybych odmítnutím otřásla její vnitřní rovnováhou?