Brzo budou Vánoce! Prosím, nebijte mne! Vím, že to říkám lehkomyslně, protože jejich šílenství příliš nepodléhám, negruntuju a nepeču. A dnes bylo venku ještě tak pěkně, že by počasí mohlo reprezentovat velmi zdařilý podzimní den! Ale ty Vánoce podle kalendáře přitrhnou za necelých šest týdnů a s nimi světýlka a vůně vanilky a sobi a Klaus... tedy Santa, ten náš se saněmi dárečků asi rejdit Českem nebude... A k Vánocům patří stromek. Někdo má dnes doma praktický umělý, jiní pořád ještě obětují čím dál větší částky za smrček, borovičku či jedličku pravou, s lesní vůní - ačkoli ten zvyk je vlastně z historického hlediska hodně novátorský, prosadil se v Čechách někdy za Babičky Boženy Němcové. Ale maminka mi vyprávěla, že za první republiky, pod vládou tatíčka Masaryka, stával na Václaváku ohromný svítící strom a říkalo se mu Strom Republiky. Tenkrát jsem jen otvírala žasnoucí dětské oči a představovala si, jak to muselo být krásné. Jenomže léta plynou, vážení! Něco málo ze starých časů se vrátilo ( když přibyli tuneláři, gauneři a zločinci všeho druhu), Strom Republiky zase stojí a okouzluje dětské oči. Ale já už nejsem dítě a navíc mne neuchvátí ani sebedražší propaganda. Dřív jsem nevnímala něco, co dnes už chápu. Na ten letošní Stom se nepůjdu podívat. Viděla jsem ho v televizi - ještě krásný, zdravý, urostlý smrk, určený k smrti jen pro lidský flanc. Ne, pardon, to není nic pro mne.