Chování některých lidí je mi stále záhadou. Jako dnes. Jdu po ulici a najednou narazím na zátaras. Kočárek "golfové hole" s miminem, další neurčitelné dítě u ruky ošuntěle oblečené matky, proti ní druhá matka, svírající ručku zívajícího chlapce. Mezi tím všude nákupní tašky. ašky spořádaně stojí, mimino na kočárku kulí oči, starší děti spolu nekomunikují a zjevně se otravují, matky si čile povídají a okolí je nezajímá. Že vytvářejí na chodníku barikádu, za jakou by se nemuseli stydět ani Frantíci za velké revoluce, to je pro ně nepodstatné. Zastavím a říkám slušně:"S dovolením..." Nic. "Dovolíte, prosím...?" Žádná změna, jako bych ani neexistovala. matky jen repetí a repetí. Kdybych mohla vyfotit tento výjev a hledala k němu vhodný slogan, odpovídal by jedině výrazně umístěný nápis: " My jsme matky a kdo je víc." No jo, ale prorazit kordónem parkujících aut a obejít přehradu po silnici nelze a jestli si nechvátnu, ujede mi autobus. "Prosím, ráda bych prošla," říkám už maličko důrazněji amyslím si, že pro to sebeovládání se mi za hlavou nutně musí rozlévat svatozář. Ty dvě konečně uhnou, s nechápavými a ublíženými pohledy. Snad si vážně neuvědomují, že závada je na jejich přijímači!