Někdo blbne víc a někdo méně, to už je jednou dáno. Celebrity blbnou ze všeho nejvíc a aby se udržely na výsluní slávy, často blbnou jen tak, aby si udržely pozornost svých příznivců a hlavně bulvárního tisku, protože ten o nich píše a ony tím pádem zůstávají v povědomí mnoha lidí. Někdo zase neunese tíhu slávy a místo aby byl šťastný a užíval si to, trpí depresemi a blbiny páchá pod tíhou psychycké nevyrovnanosti. Obojí je možné, ale mělo by to být s mírou. Když začala Iveta Bartošová se svým hroucením a sesypáváním a jak podobně to v tisku bylo nazáváno, litovala jsem jï a i toho malého obtloustlého Artura ještě víc, že má tak křehkou maminku, které je pořád něco, až si vedle ní ani svého dětství neužije. Jenomže když už je něčeho moc, tak je toho přespříliš. Paní Bartošová zřejmě odpovědnost vůči synovi necítí, když lítá od milence k milenci a jakmile ji některý nechá, teatrálně se pokouší o sebevraždění, místo aby zpytovala svědomí, v čem to asi vězí. (Ono se totiž říká, že jak se do lesa volá, taková je ozvěna). Roztomilého medvídka Artura si snad konečně vzal na starost táta - a maminka by se měla buď konečně úspěšně zasebevraždit nebo mazat k psychiatrovi, ale ty její neustálé story jsou už nudné.