Není tomu tak dávno, co jsem si přečetla článek o jednom samotáři, který žije obklopen zvířaty, převážně psy. Miluje je, vychovává a ty zklamané učí, jak se znovu neagresivně vyrovnat s lidmi, prostě jim dělá psího psychologa. Prý je rozvedený - a v článku se praví, že není divu, která žena prý by chtěla žít na samotě s podivínem obklopeném psí smečkou. A to by se autor podivil! Pan Rudolf Desenský je vysloveně moje příbuzná duše. Celé roky o takovém smysluplném životě sním, i když mně jsou bližsší kočky a kdyby to bylo možné, přála bych si žít uprostřed jejich chlupaté tlupy. Dosud k tomu nedošlo, protože jsem jako většina lidí zbabělec, nedovedu změnit zaběhaný život, pravidelné zaměstnání, určitý jistý příjem, byt, na podlaze koberce... prostě to, co se považuje za civilizační vymoženosti. Kdybych nebyla zbabělec, napsala bych panu Desenskému a nabídla se mu za družku. Třeba by na to skočil, aby mu nějaká baba vyprala a navařila vedle kotle psího žrádla taky guláš pro něj. No, zatím jsem nenašla odvahu. Ale kdybych si mohla dovolit psa, vím, ke komu bych ho šla shánět. Protože psi od takového "pána" budou jistě šťastní a proto hodní a přátelští.