Trest smrti - to je velice diskutované téma. Já jsem nikdy netrhala mouchám křidélka, nedělala jsem pokusy na žábách a ve snu by mne nenapadlo kapat hořící vosk na krysu či myš, uvězněnou v pasti. (Ostatně co vedu vlastní domácnost, žádné pasti nepoužívám). Nejsem žádný sadista. Dokonce i pavouka nebo mouchu (jakkoli tuhle havěť nesnáším ) vyženu raději mírumilovně ze své blízkosti než bych ji plácla botou. Diskuze o trestu smrti u nepolepšitelných darebáků mne ale přivádí k bodu varu. Co s nimi jiného, herdek? Když je nezvladatelně agresívní pes - nebo třebas jen hospodáři opakovaně dáví slepice - je prostě utracen. Neuznávám humánní bláboly o tom, že snad je rozdíl mezi zvířetem a člověkem! Není! Obě jsou to bytosti, které v tomto přeplněném světě musí žít podle obecně přijatých norem, jinak jsou svému okolí nebezpeční. A jestliže to nedělají, musí být zneškodněni. Když jsme u toho, člověk jen nese za dění na této planeě větší odpovědnost, neboť je to on, kdo ji v zástupech dovedl na pokraj zkázy, to se žádnému zvířecímu druhu před ním nepovedlo. I odtud plyne hrozba pro život! Mnoho a mnoho myšlenek se mi teď honí hlavou - a věřte, není to v žádném rozporu s tím, že teď je musím přestat spřádat a připravit pro rodinu večeři. K tomuto tématu, které mi leží na srdci, k tomu se co nejdřív vrátím, to si pište!