Jak snadno lze ukřivdit! Zrovna včera jsem se o tom zase přesvědčila - snad už po milionté ve svém životě (a přesto stále dělám chyby, já vím)! Třídenní volno jsem zahájila báječnou koupelí, nasycenou příjemnými solemi. Na poličce už jsem měla vabráno z řady gelů, sahla jsem po nadýchané mycí houbě z vláken v podobě bílé květiny - vždy ji mám po ruce - a hrome! Ona tam není! Koupelnu sdílím s dávno dospělým synem, který mé vůničky a maminkovské nicotnůstky v tom mrňavém prostoru dost špatně snáší, ač mu poctivě patří celá třetina (musíme se prostě podělit: já, on a pračka se všemi svými nároky). "Ten mezek mi tu houbu někam zaprásknul", říkám si, utvrzena čtvrtstoletím takových jeho činů. "No jasně, je to obrovský chlap, koupelna je mu malá... uklouzl - slyšela jsem, jak nadává! Moji houbu přitom srazil a někam ji vztekle nacpal jako obvykle!" Rozhlédla jsem se důkladně a všude, ano! Nikde jsem ji neviděla, ne, opravdu ne! Umyla jsem se jakž takž i bez ní, ale moje sváteční nálada byla pryč a nadto jsem se užírala. Proč je můj kdysi roztomilý syn někdy tak vzteklé a neovládající se hovado? Rozladěně jsem vylezla z vody, utřela se, ručník jdu přehodit přes sušák nad vanou - a ustrnula jsem! Tady visela moje květinová houba, celou tu dobu mně nad hlavou, kousek nad mýma očima, za přepranými kalhotkami, jak jsem ji tam včera večer pověsila!