Nenávidím nakupování. Dokonce i módní nakupování, šatičky, botičky... jsem už na to stará. Kdysi jsem ty nákupy módes róbes vysloveně milovala, ale to zase mělo tu závadu, že to bylo za hlubokého Československa a výběr byl pod psa. Dnes mne už nenadchne nic, tím méně prostý užitkový nákup potravin v samoobsluze. Prostoru je tam málo, mám co dělat, abych neshazovala zboží z regálů, do mne žďuchají další zákazníci, také asi poněkud nenaložení... no chťovka! Stačí ale maličkost jako dnes! Absolvovala jsem to celé dokola a platím u pokladny, když tu mi u nohy něco krátce a energicky řekne "Blaf!" Nu ano, "Nevoďtě psy do prodejny!" hlásí cedule na vstupních dveřích. Takže za kasou na maličkém prostoru sedí nakrátko uvázaný mladý pekinéz. Ještě to nezná, zaručeně rodinný mazlíček ani netuší, kde všude dnes visí cedule "Nevoďte psy!" jako kdysi na jiném kontinentě bývaly nápisy "Jen pro barevné." To už dávno není pravda, všechno se mění! Kdyby ten okatý pekinéz žil hodně dlouho, možná by směl do krámů, do masny, do cukrárny... Ale asi to nestihne. Nebudeme si tím lámat hlavu. Říkám mu nadšeně"Ahoj pejsku!" a nakupování dnešního dne je pro mne snesitelné. On mně odpovídá poněkud jednotvárně "blaf!" a vrtí ocasem. Asi se mu na světě také líbí, bez ohledu na ty hlupáky, co ho kazí.