Před chvílí jsem se vracela z nákupu a potkala jsem hezkou slečnu, jak vede na červené šňůrce pejska, který vypadá jako malá srnečka. A rázem jsem si vzpomněla na tetu. Teta ráda vyprávěla o svém milovaném príkovi Bobečkovi, který vypadal právě tak. Nevím, jestli se za léta psí názvosloví nějak nezměnilo, v plemenech se příliš nevyznám, ale kdysi prý se takovým prckům říkalo srnčí teriér. Teta ukazovala Bobečka pyšně na mnoha fotografiích z mládí a jeho označení "teriér" mne k smrti rozesmávalo, protože pod tím pojmem jsem měla zafixované silné a statné zvíře, jako byl sousedovic erdelteriér Dag. Zatímco Bobeček musel být sotva větší než dámská zimní polobotka, prostě opravdový bobeček.
Však také teta vyprávěla, jak za ní (mladou fešnou dívkou) , povykovali rozjaření uličníci: "Slečno, slečno, načpak máte toho pejska? Ten je tak mezi dva chleby!" Což jí pochopitelně staršně štvalo, ale jako děvče dobře vychované nesměla podle tehdejších zvyklostí dát najevo, že něco takového vnímá. Mně se ti malí pejsánci líbí, dokonce i když jsou v zimě rozklepaní chladem i v přiléhavých oblečcích. Ale přece jen, jsou trošičku směšní když útlími nožkami capou na konci vodítek jako jejich vzrostlejší příbuzní. Inu slečno, on je to opravdu pejsek tak nanejvýš mezi dva chleby, důstojností rozhodně neoplývá