Všemožné myšlenky

Blog in czech language hwere i publish thoughts about world around.

Monday, July 31, 2006

Je zajímavé, že člověku někdy zůstanou v hlavě vzpomínky na něco hrubého, nevhodného, vryté daleko víc, než na ušlechtilé a příkladné činy svého bližního. Prozradím vám něco na svojí matku-ale než to vyslepičím, musím vám načrtnout portrét své maminky. Jedním slovem dáma! Přátelé rodiny často říkali, že by si ji dovedli představit ozdobenou démanty a krajkami na nějakém starodávném zámeckém portrétu. Ne že by to nebylo na pováženou, v dobách úderníků a jeřábnic v montérkách. Ale i když se maminka oblékala co nejskromněji, jemnými způsoby a jistou cudnou plachostí se od soudobých žen nesmírně odlišovala. I v dobách, kdy sama musela obléknout modrý silonový plášť a rutinně na koštěti myla schody, vypadala jako zakletá princezna. Jak se ale občas ukázalo, její dokonalé, jemné chování dokázalo takové prostředí přece jen nahlodat. Jako jednou... Šly jsme spolu po Václavském náměstí, takhle po dešti to bylo. Maminka bez ohledu na svojí drobnou postavu energicky rázovala davem v nepěkně rozšmajdaných laciných mokasínách a přímo za ní se najednou vynořil vysoký štíhlý pán vzhledu poněkud vulgárního, však oblečený jako ze zahraničního žurnálu - tmavý deštník na holi měl úhledně stočený a rádoby elegantně jím pošvihoval. Jenomže jak držel nachlup krok za mou matkou, podařilo se mu špičku deštníku zabodnout jí přesně do té rozšmajdané, příliš velké boty.
"Pardon," zamumlal pokorně a máti k němu obrátila pečlivě učesanou hlavičku vcelku milostivým způsobem a bezeslova pokývla. Jenomže jak byl nakročen a rozmáchnut, při dalším pohybu se ten švihák trefil do stejného místa opět. A tu moje jemná maminka vycenila bezvadný chrup jako zuřivý vlčák a procedila pobouřeně:n"Hergot!" Na ten její úlet dodmes ráda vzpomínám. A hlavně na nevěřícný pohled toho elegána!

Wednesday, July 26, 2006

Vždycky jsem se utěšovala, že až po svém nepříliš povedeném žití zesnu, finito - a budu mít konečně klid, pes po mně neštěkne! Na názor, že možná existuje život po životě jsem jen doufala, že se někdo mýlí. Jenomže jak tak pozoruji různé absurdní dění v tomto světě, skoro bych si přála, aby ten život po životě existoval. Když jsem se kdesi dočetla, že jisté zemřelé paní na rychnovsku poslala společnost UPC dopis s upomínkou o poslední platbu a s přáním příjemného dne, ačkoli syn oné paní její úmrtí společnosti řádně nahlásil, ještě ve mně krev nezapěnila. Je to sice hrubé a beztaktní, ale někdy se opravdu může stát chyba. Jenomže když se syn nebožky proti tomu dopisu ohradil, společnost UPC odpověděla, že na něm nevidí nic špatného. No hrome!? Kdyby se tohle stalo mně a ten život po životě skutečně existoval, joj to bych vyskočila průhledně košilatá zpod kytiček a všechny z té společnosti nakopala do... úplně všude!

Sunday, July 23, 2006

Dočetla jsem se o zcela vážně míněném pokusu: jestliže prý se podaří, aby 600 miliónů lidí v jediném okamžiku vyskočilo co nejvýš do vzduchu, vyvine se taková síla, že naši planetu posune na jinou oběžnou dráhu! Nu, termín minul, lidé si poskočili - a nestalo se nic a to je dobře. Třebaže se o tom moc nemluví, vědci už dávno přiznávají, že naši planetu během její existence stíhaly různé katastrofy a to dokonce v určitých periodách. Zmiňuje se 3 600 let a obvykle se to dává do souvislosti s existencí desáté planety v naší sluneční soustavě. Ačkoli existence té planety je dosud nepotvrzená, má dokonce své jméno - Nibiru, což v sumerštině znamená vetřelec. A vetřelcem také je, údajně se na své oběžné dráze přibližně jednou za necelé čtyři tisíce let přiblíží k Zemi natolik, že zde způsobí jisté nepříjemné změny. No dobrá, sice to není nijak podložené, i když to vypadá pravděpodobně, možná ano, možná ne. Každopádně, něco takového lidstvo nemůže nijak ovlivnit! Kdežto vážně, řekněte mi, nepřipadali byste si ještě méně v bezpečí na této naší prastaré matičce Zemi, kdyby se mohla uchylovat libovolně ze své dráhy jen proto, že si několik mamlasů organizovaně poskočí?

Thursday, July 20, 2006

Tak by mne zajímalo, v čempak asi vězí, že ať sedí na trůnu v naší zemi kdokoli, pořád se musí s někým k naší škodě bratřit. Od svatého Václava to zaručeně nepochází - ten sice platil cizákům ročně spousty hřiven stříbra a mandele volů, ale tak činil jen proto, že podle něj šlo o nepřátele a to stříbro a voly jim dával výkupným, aby zachoval této zemi mír. Což bylo chvályhodné. Krom toho, v Čechách bylo tenkrát stříbra dost. Od té doby už máme dost jen těch volů. V době poměrně nedávné jsme kamarádili se SSSR a sovětské základny zamořovaly naše životní prostředí - viz Milovice a podobné, na zlepšení zdevastované krajiny tam nestačilo mnoho let poté. A dnes nám zase přijednou do země američtí vojenští experti , aby si tu vyhlédli místa pro stavbu protiraketových základen! Tvrzení politiků, že to vlastně zvyšeuje bezpečnost země, tak tomu se každý musí leda smát! Já se ale nesměju. Napadá mne, jak jsme za časů Milovic a SSSR pořádali lampiónové průvody k výročí Velké říjnové socialistické revoluce v Rusku a zpívali sovětské písničky. Dnes zase známe Haloween a svátek svatého Valentýna... Co jestli se zase něco změní a začneme kamarádit s Eskymáky? Přiznám se, že bych nesnesla, kdybych musela na zelené louce stavět iglů a i v létě nosit smradlavý tulení kožich!

Saturday, July 15, 2006

Svět se zbláznil! To tvrdím už dávno a opět se mi to potvrdilo. Dnes a denně čteme nebo slyšíme ve zprávách, že rozvedený otec nebo matka odvede společné dítě z péče druhého partnera a nazává se to "únos". V posledních létech se množí smíšená manželství, kdy rodiče pocházejí z různých států. A Haagská úmluva, která je nad zákony jednotlivých zemí praví, že v takovém případě je přemístění dítěte, se kterým nesouhlasí oba rodiče, dokonce "mezinárodní únos". Označení "únos" se mi v každém případě zdá pochybné. Jak mohu "unést" někoho, kdo je mým vlastním pokračováním, vůči němuž mám určité povinnosti! Slovo "únos" je ekvivalentem pro "krádež". Ukrást neboli zcizit mohu jakýkoli předmět nebo zvíře, jedná-li se o lidskou bytost, hovoříme o únosu. Jestliže ovšem nezletilé děcko s sebou odvede jeden z jeho vlastních rodičů??? Dítě je přece obou! Jednu chvíli na něm souladně zpracovali, jinak by nebylo na světě. A na tom nic nemění fakt, že nakonec se rozhádali, znenáviděli a najednou se nedovedou dohodnout o ničem, ani v zájmu toho potomka, kterého přivedli na svět. Že se tento stav už měl dávno nějak právně ošetřit je jasné, vždyt je to v zájmu celých zástupů takto postižených dětí. Vím, že je to těžké, nového Šalamouna nemáme, ostatně kdyby někdo dnes rozhodl, že si dítě mají rodičové roztrhnout napůl, možná by to některé rozvaděné dvojice i udělaly. Ale tohle také nic neřeší. Co prostě zdravým rozumem vyhlásit nadnárodní zákon, že rodiče se na porozvodové péči prostě MUSÍ závazně dohodnout dřív, než vůbec k rozvodu dojde?

Svět se zbláznil! To tvrdím už dávno a opět se mi to potvrdilo. Dnes a denně čteme nebo slyšíme ve zprávách, že rozvedený otec nebo matka odvede společné dítě z péče druhého partnera a nazává se to "únos". V posledních létech se množí smíšená manželství, kdy rodiče pocházejí z různých států. A Haagská úmluva, která je nad zákony jednotlivých zemí praví, že v takovém případě je přemístění dítěte, se kterým nesouhlasí oba rodiče, dokonce "mezinárodní únos". Označení "únos" se mi v každém případě zdá pochybné. Jak mohu "unést" někoho, kdo je mým vlastním pokračováním, vůči němuž mám určité povinnosti! Slovo "únos" je ekvivalentem pro "krádež". Ukrást neboli zcizit mohu jakýkoli předmět nebo zvíře, jedná-li se o lidskou bytost, hovoříme o únosu. Jestliže ovšem nezletilé děcko s sebou odvede jeden z jeho vlastních rodičů??? Dítě je přece obou! Jednu chvíli na něm souladně zpracovali, jinak by nebylo na světě. A na tom nic nemění fakt, že nakonec se rozhádali, znenáviděli a najednou se nedovedou dohodnout o ničem, ani v zájmu toho potomka, kterého přivedli na svět. Že se tento stav už měl dávno nějak právně ošetřit je jasné, vždyt je to v zájmu celých zástupů takto postižených dětí. Vím, že je to těžké, nového Šalamouna nemáme, ostatně kdyby někdo dnes rozhodl, že si dítě mají rodičové roztrhnout napůl, možná by to některé rozvaděné dvojice i udělaly. Ale tohle také nic neřeší. Co prostě zdravým rozumem vyhlásit nadnárodní zákon, že rodiče se na porozvodové péči prostě MUSÍ závazně dohodnout dřív, než vůbec k rozvodu dojde?

Sunday, July 09, 2006

Tak mne tuhle napadlo, co asi dělali lidé, když neměli hodiny. Nevím, kdy byly hodiny vynalezeny, nehodlám po tom pátrat, ale domnívám se, že to asi bylo dost brzo poté, co naši dávní předkové slezli se stromů. Přinejmenším přibližný odhad času podle slunce musel být známý už v době kamenné. První sluneční hodiny na sebe asi nedaly dlouho čekat. A jako vše, čeho se tkne lidská ruka, zprvu to bylo určitě myšleno jako věc veskrze šikovná a užitečná, nikoho nemohlo napadnout, jaká kolektivní koordinace a buzerace z toho časem vznikne. Toho, kdo vynalezl budík, toho bych s gustem přetrhla jako hada! Kvůli němu musím v zimě v létě vstávat v určitou hodinu do práce, ačkoli bych v zimě ráda ještě dlouho spala a v létě mám co dělat, abych nezmeškala odchod do práce, protože jsem už dávno vzhůru a jsem ponořená do běžných domácích úkolů. A hlavně - vynálezce budíku je vlastně v přímé úměře odpovědný za vynález píchacích hodin či nejmodernějších čidel, které snímají přesné údaje z osobní karty. No takhle ve fabrice, u pásu, tam takovému vynálezu rozumím! Stejně to není nic hezkého, ponižovat masy lidí, které denně musí docházet do takových hnusných míst kvůli žvanci, ale prosím, jednotlivé úkoly tam na sebe navazují, časový harmonogram a tak dále... ale stejného evidenčního systému se dnes užívá na místech, kde to vůbec není zapotřebí a to je prosím - fuj! Takže moje motto? Nový čistý svět, bez hodin!