Když se přede mnou někdo zmíní o televizním seriálu South Park, mám pocity velmi rozporuplné. Na jednu stranu nelze tvůrcům upřít velkou dávku nápaditosti, pohotovosti a vtipu, na druhé straně z toho vyleze dílko vždycky hodně vulgární a téměř vždy ještě k tomu strefující se do něčeho, co je hodně citlivé. Jako nyní, kdy se hodila do noty smrt proslaveného lovce krokodýlů Stewa Irwina. Tvůrci seriálu prý ho umístili do pekla i s rejnokem, který čněl z jeho krvavé rány na hrudi. Faktem je, že poměrně mladý (44) muž zemřel v září poté, co ho při potápění probodl rejnok a že dělat si z toho srandu ve chvíli, kdy rodina svého syna, manžela a tátu ještě pořádně neoplakala je hyenismus. Faktem ovšem také je, že Irwin jako by celý život provokoval, přímo se chvástal, jak to se všelijakou tou havětí umí... a na tohle by člověk řekl "Kdo s čím zachází, s tím také schází." A kdyby to vzal přísně podle náboženské doktríny, kam by po smrti takový chvástal přišel??? A teď tvůrce South Parku spravedlivě suďte!

Můj dědeček byl moudrý muž. Dokonce už ve velmi mladém věku. Velice rázně odmítl rodiči vnucované studium práv s odůvodněním, že k nějvětším nespravedlnostem dochází u soudů a on že na něco takového nemá žaludek. Bylo, je a bude, zdá se. Soudy mohou pod záminkou potrestání zločinu zdiskreditovat nevinného, posadit ho za katr, zničit mu tak život, pošramotit rodinné zázemí, připravit ho o práci, o výdělek, o určitý úsek života - a to vcelku beztrestně, jak se ukazuje na případu mladého muže, který měl odvahu za toto žalovat - a vyhrál jen částečně. Mám na mysli toho chudáka, co nevinně bručel dva roky a když si dovolil vyčíslit škodu na 200 000 korun, bylo mu po dlouhém handrkování nakonec přiřčeno o málo víc než polovina. A všichni mocipáni se tváří, že tak je to správné. Jářku, to si málo ceníme dvou let života člověka, kdo dává do státní kasy svůj podíl na daních. Prý byl tenkrát rošťák, boxoval a hlásil se ke skinům... to je sice hezké, ale jak se nakonec prokázalo, byl to nevinný rošťák a jako takový neměl ve vězení co dělat. Jestli se tam přece ocitl, někdo prostě odvedl svoji práci špatně. A ten by měl být za to potrestán. Třeba klidně tím, že odškodné bude tomu postiženému platit z vlastní kapsy, ono by ho to příště asi naučilo vyhodnotit situaci lépe. Ostatně jsem se velmi divila, o jak směšně malou částku ten člověk vlastně žaloval. Když spočítám uniklý průměrný dvouletý příjem plus náklady na soudy a advokáta plus něco za tu ostudu a celkovou morální újmu, jaká mu byla zopůsobena (a to by měl být slušný balík), já bych to viděla tak na pět milionů, to by skutečně mělo nějakou cenu!

Jako v Kocourkově si musel připadat slepý muž ve Velké Británii, když mu dopravní policie napařila značnou pokutu za rychlou jízdu. Těžko si představit slepce za volantem, pokud by ovšem nešlo pouze o recesi ve stylu jedné písně pana Jahelky o šoférovi autobusu, který slepotu předstíral, aby vyděsil věčně nespokojené cestující. Angličan Martyn Styles nepředstíral nic, nejen že doopravdy nevidí, ještě k tomu je i neslyšící. Pohybovat se může výhradně s bílou hůlkou a vodícím psem. Člověk by řekl, že jako protiváha hluchého splepce se musí v této epizodě nutně vyskytovat nějaký blbec, ale pravděpodobně tomu tak není. Kamerový systém skutečně zaznamenal při přestupku auto stejného typu a dokonce i poznávací značky, jaké občas řídí Stylesova manželka Dawn. Jediný háček je v tom, že celá Stylesova rodina byla v inkriminovanou dobu i se svým vozem vzdálená od místa činu 290 kilometrů, na což jsou nezvratné důkazy. Kde se tedy vzal totožný vůz a kdo jej řídil, to je záhada! Co když se prostě z paralelního světa vyřítil v paralelním autě paralelní Martyn Styles nadměrnou rychlostí jen z radosti, že v tom paralelním světě vidí?

Tak nám včera nastal konec jedné éry. Legendární Michael Schumacher, "Schummi," se definitivně rozloučil se závody v F 1. Držel se na výši dlouho a řekla bych, že právem, i když mnozí mu právě pro to dlouhé výsluní nemohou přijít na jméno. On na to vždycky házel bobek a měl pravdu - že skutečně JE dobrým jezdcem, to ukázal včera při svém posledním závodu. Z nevýhodného místa dokázal rychle postupovat kupředu a nevzdal, i když jeho vůz postihla závada. Zaťal zuby a snažil se až nadoraz, i když už mu muselo být jasné, že absolutním vítězstvím se tentokrát těšit nebude. Jednu chvíli jsem se bála, že ten šílenec buď havaruje nebo způsobí havárii někoho jiného, že to nakonec všechno dobře dopadlo, to je zázrak. "Schumimu" to tak asi nepřipadá, zjevně se řídí výrokem Caesara, že by byl raději v poslední vsi prvním, než v Římě druhým. No, nevyšlo to, ani na nižší stupně vítězů tentokrát nestoupl, ale přesto při své poslední jízdě předvedl, jak moc umí. V situaci, ve které se ocitl on, to je čtvrté místo absolutním vítězstvím. Od nynějška může veliký Michael pohodlně natáhnout domácí bačkory a užívat si. Ovšem při tom co včera předvedl si kladu otázku, zda právě včera neopustil jediné místo, kde si užívat dokáže?

Růžová barva je pozitivní, o tom se nelze přít. Bývá doporučována do ložnic, například v kombinaci se svěle zelenou. Já to tak mám také a mohu potvrdit, že od doby, kdy jsem barvy ve svém nejsoukromějším místě poladila v tomto duchu, spím daleko klidněji a spokojeněji. Rozesmál mne nedávný článek, jak někde v americké věznici oblékli trestance do růžových kombinéz a pantoflí. Kupodivu prý se od té doby jejich většina chová lépe, pravilo se v článku. Üdajně prý proto, že se za tu barvu stydí a nechce na sebe víc upozorňovat. Já si spíš představila ty ksichty, jistě aspoň některé typicky trestanecké, postrojené v růžových úborech a pantoflíčky v téže sladké barvičce, jen velikosti malých korábů. K popukání. Ale možná, že víc než stud, sama ta barva nějak ovlivňuje jejich myšlení k pozitivu. Kdesi v Indii prý natřeli narůžovo celou radnici - a slibují si od toho, že se lidé budou chovat lépe. Bylo by úžasné, kdyby to fungovalo, ne? Hlavně rozvodové síně by se měly všechny takto vymalovat. A hospody a školy a všechna místa, kde může docházet k třenicím a sporům. Víte co? Pojďmě celou tuhle modrou planetu přemalovat narůžovo!

Před časem jsem vám slíbila, že blíže rozvedu myšlenku, proč jsem já, člověk veskrze mírumilovný, pro trest smrti. Je to proto, že ještě nežijeme ve společnosti, jakou často předvádějí vědecko-fantastické filmy a knihy. Tam jsou obvykle zarytí zločinci vypuzeni na trestaneckou planetu a ponecháni vlastnímu osudu, zatímco ti "dobří" si sedí někde jinde, v klidu a bezpečí. Jistě, tak to v životě nechodí. Když k tomu navíc přihodím hledisko filosofa, kdo z nás může rozsoudit, kdo je skutečně dobrý a kdo zlý?! Na tomto světě ale panují určité normy vtělené do zákonů, které se to snaží řešit. Někdy možná špatně, ale zcela jistě ve prospěch většiny. Jenomže tohle všechno je k ničemu, když někde na konci tohoto řetězu jakási obezlička způsobí, že některé zločiny jsou posuzované s nečekanou shovívavostí. Oko za oko, zub za zub, tvrdili kdysi naši předkové, což pokládám za spravedlivé a rozumné. Zatímco dnes někdo spáchá vraždu a než se mu dostane vůbec jakéhokoli trestu, je rozpitváváno, zda to bylo v afektu či pod vlivem alkoholu či zda snad ten dotyčný není nakonec nepříčetný a tudíž, chudáček, trestán být vůbec nemůže. Následkem toho zločinnost roste a trpí nevinní. A to se mi nelíbí, ne a ne!!! A že si na toto téma ještě v budoucnu smočím, to si pište!!!

Tak to máme potvrzeno! Jan Tuna odchází z Novy. Nevím jak kdo, ale já ho na obrazovce televize vídala ráda. Je to mladý, sympatický chlapík, má dobrý vyjadřovací schopnosti, ani při přímých reportážích se nezakoktává a neblekotá, jeho příspěvky jsou srozumitelné širokému spektru diváků. Přesně takový by snad reportér ve zpravodajství měl být. Jenomže udělal jeden chybný krok a byl odpsán. Navíc si nezačal, jak správně podotkl, když jeho aféra vrcholila, začal si pan Paroubek a on se jen bránil. Brání se každé zvíře, to je pud sebezáchovy. Člověk, stojící na vyšším inteligentním žebříčku než zvíře se brání i proti nařčení, to mi připadá normální. Je-li ovšem člověk reportérem, nemá, zdá se, na obranu své cti nárok. Jistě, že veřejný dopis nebyl způsobem nejvhodnějším, to lze uznat. Nejsem si ovšem jistá, zda od vedení Novy je vhodné, aby z toho dělala kravské dostihy. Pan Tuna umí a jako renomovaný novinář si určitě místo najde, jeho nepřítomností ztratí pouze Nova a její diváci. To si ovšem pánové nahoře měli uvědomit, než se rozhodli ho profesně znemožnit degradací a snížením platu.

Boží mlýny asi opravdu melou jistě - a někdy možná ani ne tak pomalu, jak se tvrdí! Jak je to dávno, co jsme sledovali závody Formule 1 v Číně, kde vítěz Michael Schumacher nejen zářil blahem (což je pochopitelné), ale poskakoval, culil se a vyváděl jako malej Jarda, což je nepochopitelné? Vcelku bych mu ani to neměla za zlé, že miluje svá vítězství a těžko snáší prohry je už jistě dávno každému divákovi známo. Jenomže tenkrát to trochu přehnal. Úplně to působilo jako psychický teror namířený proti soupeři Alonsovi, který stál na stupínku pro druhého jezdce, mladý a zklamaný tak, div že nebrečel. Musím připustit, že na vítězství nefandím v závodech jemu, ale Schumacherovi, i když v poslední době říkám: "Ten mladej je dobrej! Ale je to ještě štěně, může si na absolutní vítězství ještě nějaký čas počkat, až Schummi v závodech ukončí svoji kariéru". Ale tentokrát jsem byla vysloveně na straně mladého Alonsa. Ani mne moc nepřekvapil výsledek dalších závodů, kdy Schumacher nedojel. A tím méně se divím, že mechanici obracejí jeho auto naruby a nemohou pochopit, jak k výpadku motoru došlo. Za ten výsměch pro soupeře v Číně měly pro něj ty boží mlýny tentokrát řešení operativně po ruce.

To je zajímavé, jak si zpravodajství ve všech světových médiích co chvili najde nějakou (občas i velmi nechutnou) senzaci a hbitě se na ní přiživí. Jako nedávno, když se do brazilského pralesa zřítilo letadlo boeing se 155 lidmi na palubě. Jedno zpravodajství stíhalo druhé, zatímco osud 155 lidí byl neznámý - a najednou jako když utne. Záchranáři se nakonec přece jen k troskám letadla těžko přístupným pralesem dostali, konstatovali, že nacházejí pouze těla a kusy těl a finito. Novináře případ přestal zajímat, senzace skončila. Záchranáři asi už taky vzdali. A přesto mne napadá například děj televizního seriálu Amazonka, kde po podobné havárii zcela nečekaně hrstka lidí přežila. Jistě, je to jen vymyšlený příběh, ale neslyšíme často ve skutečném životě také nepochopitelné zprávy, jak dlouho někdo přežil třeba v závalu, bez vody...? Jediné rozhodující by bylo, kdyby záchranáři dopravili do civilizace všechny lidské ostatky a pověření odborníci je prověřili, zda skutečně patří 155 osobám. Možná k tomu dojde, možná ne. Lidstvo se to nedoví. Zpravodajce, lidi s posláním informovat masy případ už přestal bavit. Už jim prostě nic nenese.

ožná také už vzdali, možná ještě pátrají, možná (připouštím eventualitu velmi morbidní, ale byla by rozumná) přepustili někomu, aby všechny lidské kousky dal dohromady a přesvědčil se tak, že skutečně náleží

No vida! Všechno jde, když se chce! Zatímco na jedné straně lidé na tomto světě vyhubili spousty živočišných druhů a díky svému talentu zdevastovat kdeco jich ještě pořád spousty mizí, jinde se pár lidských jedinců vynasnaží a odchovají v zajetí zvíře nebo ptáka, se kterým se to až dosud nevedlo. Jako nyní, když se v hodonínské zoologické zahradě pyšně naparuje první odchované mládě tukana obrovského. Říkají mu Pepa a radost z něj mají také asi obrovskou. Vedle toho, že taková událost je vždycky znakem úspěšnosti chovatelů, Pepa je krasavec. Tukani váží až půl kila, dorůstají do délky téměř 60 centimetrů, jsou krásně zbarvení a asi každý si je pamatuje podle jejich majestátního žlutého zobáku. Jsou to jihoameričtí šplhavci, ale jak je vidět, když to s nimi někdo umí a dobře se o ně postará, jsou ochotní se klíďo rozmnožovat třebas i v Hodoníně. Vážně, Pepa asi dlouho nezůstane zářit jako jedináček - jeho rodiče už pečují o tři další potomky a Pepa se bude muset brzo nějak porovnat s novými sestřičkami či bratříčky.

Sdělovací prostředky mají vystupovat objektivně, to je nesporné. Mají také jednat operativně v případě, že se některý z jejich zaměstnanců proviní proti této zásadě. Ani to mi nepřijde špatné, ba právě naopak. Teď ale televize Nova posílá k vodě reportéra Jana Tunu. Není to sice vysloveno tak úplně přímo, vyhazov zatím nedostal a po sociální podpoře ruku nenatahuje, nicméně je dost jasné, že upadl v nemilost. Proč? Pro jeden otevřený dopis, který zaslal panu Paroubkovi. Ale co je na tom špatného, ptám se?! On byl napřed zmíněným pánem z něčeho nařčen a tak mu otevřeným dopisem odpověděl. Otevřeným proto, že není špendlík nebo jehla v kupce sena, pan Tuna je člověk sledovaný na veřejném místě a tak se veřejně hájil. Nevím jak kdo, ale já mu přeji, aby to pochopili i ti, kdo rozhodují o jeho osudu, aby se prostě obháji. Už proto, že mně by na obrazovce chyběl!

Blíží se podzim. Dny krátké a noci dlouhé. Teprve Lucie noci upije, jak praví lidová pranostika, ale kdeže je svátek Lucie v našem kalendáři. Zato už dávno, co prý na Annu bývá venku zima. Pranostika to vyjadřuje slovy "svatá Anna chladna zrána!" Nekonečně dlouho k jaru, řekla bych já. Nekonečně dlouho k Vánocům, řeknou děti, toužící po dárcích. Nekonečně dlouho k Silvestru, zakvílejí pijáci, co touží po jednom pořádném mejdanu. Nu, všicni máme smůlu, tato planeta má svůj řád a pro nás platí jasná pravidla. Prý to tak navěky nebude, Země se otepluje, jednou prý budeme v našem pásmu mít klima jako ve Španělsku, budeme tu pěstovat olivy a pomeranče. Ale na to já kašlu, když nemáme moře. Asi nemám dost fantazie, ale nedovedu si dost dobře představit, jak se na chalupě koupám ve své zamilované plechové staré vaně ve stínu pomerančovníku!