Všemožné myšlenky

Blog in czech language hwere i publish thoughts about world around.

Saturday, May 27, 2006

Mísení ras u člověka pořád ještě mnoha lidem leží v žaludku. Osobně znám paní, která si nikdy neopomene smočit, když potká bílou ženu s děckem, které má v krvi evidentně něco černošského, jako by to byl zločin. Nevím, proč se tak čertí, asi má v sobě kousek Hitlera s jeho bláboly o rasové čistotě. Dost mne to ovšem překvapuje, protože o sobě tvrdí, že je věřící a každou neděli chodí do kostela. No, zdravý rozum a toleranci si ještě asi na nejvyšším místě nevyprosila. O kolik jednodušší to mají zvířátka! U takových psíků sice někdo tu a tam ohrne nos a řekne: "Pchá, to je ale podvraťák!" ale většina lidí je bere s úsměvem. Ony jsou také takové prapodivné míchanice ohromně roztomilé! Dnes jsem jednoho stejného pejska potkala před místním krámem. Vrtěl ocáskem a už zdaleka dával najevo, že se mu líbím. A mně se také líbil, byť i tedy koho on to měl v rodu... ! Základem musel být střední knírač, ale hranatá hlava připomínala foxteriéra a silné, vybočené zadní nohy s obrovskými tlapami rozhodně toho nejbasetovatějšího baseta. Ale proč se tomu divit. Prostě - láska je láska!

Monday, May 22, 2006

Počasí je letos opravdu hodně divné. Duben už dávno minul, tekže se nedá tvrdit, že by bylo aprílové, ale srandu si z lidí dělá právě tak, jako by duben byl. A lidé na to reagují všelijak. Já vyrazila ráno ven v oblečení tak úměrném, jak se mi to zdálo podle kalendáře: dlouhé kalhoty, sice lehké, ale s žádným rozjásaným letním vzorem, elegantně tmavé. Tričko s krátkým rukávem, sako a na nohou mokasíny. Jeden pán v kraťasech a páskovaných sandálech mi vyrezil dech, ale to musím přiznat, že byl přece jen oblečen vhodněji, než dáma, kterou jsem zahlédla na stanici tramvaje - ta totiž s pevnými botami a tenkým flaušovým pláštěm vypadala, že by klidně zvládla i nepříliš zimavý leden. No jo, všechno je prostě relaitvní. I takové oblékání na konci května, zdá se.

Friday, May 19, 2006

Nenávidím nakupování. Dokonce i módní nakupování, šatičky, botičky... jsem už na to stará. Kdysi jsem ty nákupy módes róbes vysloveně milovala, ale to zase mělo tu závadu, že to bylo za hlubokého Československa a výběr byl pod psa. Dnes mne už nenadchne nic, tím méně prostý užitkový nákup potravin v samoobsluze. Prostoru je tam málo, mám co dělat, abych neshazovala zboží z regálů, do mne žďuchají další zákazníci, také asi poněkud nenaložení... no chťovka! Stačí ale maličkost jako dnes! Absolvovala jsem to celé dokola a platím u pokladny, když tu mi u nohy něco krátce a energicky řekne "Blaf!" Nu ano, "Nevoďtě psy do prodejny!" hlásí cedule na vstupních dveřích. Takže za kasou na maličkém prostoru sedí nakrátko uvázaný mladý pekinéz. Ještě to nezná, zaručeně rodinný mazlíček ani netuší, kde všude dnes visí cedule "Nevoďte psy!" jako kdysi na jiném kontinentě bývaly nápisy "Jen pro barevné." To už dávno není pravda, všechno se mění! Kdyby ten okatý pekinéz žil hodně dlouho, možná by směl do krámů, do masny, do cukrárny... Ale asi to nestihne. Nebudeme si tím lámat hlavu. Říkám mu nadšeně"Ahoj pejsku!" a nakupování dnešního dne je pro mne snesitelné. On mně odpovídá poněkud jednotvárně "blaf!" a vrtí ocasem. Asi se mu na světě také líbí, bez ohledu na ty hlupáky, co ho kazí.

Nenávidím nakupování. Dokonce i módní nakupování, šatičky, botičky... jsem už na to stará. Kdysi jsem ty nákupy módes róbes vysloveně milovala, ale to zase mělo tu závadu, že to bylo za hlubokého Československa a výběr byl pod psa. Dnes mne už nenadchne nic, tím méně prostý užitkový nákup potravin v samoobsluze. Prostoru je tam málo, mám co dělat, abych neshazovala zboží z regálů, do mne žďuchají další zákazníci, také asi poněkud nenaložení... no chťovka! Stačí ale maličkost jako dnes! Absolvovala jsem to celé dokola a platím u pokladny, když tu mi u nohy něco krátce a energicky řekne "Blaf!" Nu ano, "Nevoďtě psy do prodejny!" hlásí cedule na vstupních dveřích. Takže za kasou na maličkém prostoru sedí nakrátko uvázaný mladý pekinéz. Ještě to nezná, zaručeně rodinný mazlíček ani netuší, kde všude dnes visí cedule "Nevoďte psy!" jako kdysi na jiném kontinentě bývaly nápisy "Jen pro barevné." To už dávno není pravda, všechno se mění! Kdyby ten okatý pekinéz žil hodně dlouho, možná by směl do krámů, do masny, do cukrárny... Ale asi to nestihne. Nebudeme si tím lámat hlavu. Říkám mu nadšeně"Ahoj pejsku!" a nakupování dnešního dne je pro mne snesitelné. On mně odpovídá poněkud jednotvárně "blaf!" a vrtí ocasem. Asi se mu na světě také líbí, bez ohledu na ty hlupáky, co ho kazí.

Monday, May 15, 2006

Před chvílí jsem se vracela z nákupu a potkala jsem hezkou slečnu, jak vede na červené šňůrce pejska, který vypadá jako malá srnečka. A rázem jsem si vzpomněla na tetu. Teta ráda vyprávěla o svém milovaném príkovi Bobečkovi, který vypadal právě tak. Nevím, jestli se za léta psí názvosloví nějak nezměnilo, v plemenech se příliš nevyznám, ale kdysi prý se takovým prckům říkalo srnčí teriér. Teta ukazovala Bobečka pyšně na mnoha fotografiích z mládí a jeho označení "teriér" mne k smrti rozesmávalo, protože pod tím pojmem jsem měla zafixované silné a statné zvíře, jako byl sousedovic erdelteriér Dag. Zatímco Bobeček musel být sotva větší než dámská zimní polobotka, prostě opravdový bobeček.
Však také teta vyprávěla, jak za ní (mladou fešnou dívkou) , povykovali rozjaření uličníci: "Slečno, slečno, načpak máte toho pejska? Ten je tak mezi dva chleby!" Což jí pochopitelně staršně štvalo, ale jako děvče dobře vychované nesměla podle tehdejších zvyklostí dát najevo, že něco takového vnímá. Mně se ti malí pejsánci líbí, dokonce i když jsou v zimě rozklepaní chladem i v přiléhavých oblečcích. Ale přece jen, jsou trošičku směšní když útlími nožkami capou na konci vodítek jako jejich vzrostlejší příbuzní. Inu slečno, on je to opravdu pejsek tak nanejvýš mezi dva chleby, důstojností rozhodně neoplývá

Friday, May 12, 2006

Nemyslím, že bych byla zvlát bojovná feministka, ale faktem je, že nerovnoprávnost mezi mužem a ženou mi leze hrozně na nervy! Vždyť přinejmenším u nás v Čechách mají ženy v zaměstnání při srovnatelné funkci vždy podstatně nižší platy než muži, na některých postech se vůbec těžko uplatňují (jen si spočítejte v procentech, kolik žen oproti mužům je ve vládě), nemluvě o tom nejnespravedlnějším: že většina ženských prostě musí chodit do práce, aby přinesla domů nějakou tu kačku, ale i tak je na ní ještě naprostá většina výchovy dětí a péče o domácnost - vždyť kolik mužů doma v tomto pomáhá a jak moc??? (Koneckonců se vůbec nedivím, že za takovýchto podmínek stále víc žen - dokonce i těch s nižším vzděláním a postavením - zvažuje velmi zásadně, zda vůbec dítě ano či ne). Útěchou nám, ubohým, může být jen to, že muslimské ženy jsoiu na tom ještě hůř. Ve společnosti nemají absolutně váhu, dokonce i jako svědek vydá muž za dvě ženy a pokud jde o právo dědické, muž dědí ze zákona dvojnásobně. Ach jo, ještě to by nám tak scházelo!

Tuesday, May 09, 2006

Nechápu, proč mají někteří lidé psa, když mu nerozumí. Asi jim hlavně dělá dobře, že mají koho vláčet po ulici na vodítku nebo rovnou na řetězu, jinak to nevidím. Ulice a vůbec všechno po cestě - to je pro pejska jako zajímavá kniha. Vždyť ze stop lze vyčíst, kudy běžela ta drzá kočka, co věčně provokuje na dvorku, kde capal holub a hlavně tak velezajímavé informace, že dlouholetý konkurent Brok už stárne, protože na kandelábr nečůrá dost vysoko a také, že hezká kokřička Zuzanka ze sousedního baráku zase hárá. Tedy - já měla také psa, ale pouliční "čtení" jsem mu nikdy nezakazovala. Jasně, nesměl baštit všelijaké svinstvo nebo se v něm dokonce povalovat, to jsem vždycky hned mírně škubla vodítkem a okřikla ho. Ale on mi to neměl za zlé a okamžitě vždycky poslechl, protože věděl, že pokud mi v tomto ustoupí, ustoupím zase já jemu u další zajímavé indicie, zastavíme se a já počkám, až si ten příběh v klidu "dočte".

Sunday, May 07, 2006

Tak k nám byl letos kalendář milostiv. Dvakrát za sebou padl v květnu státní svátek na pondělí, čímž jsme zázračně vyzískali dvakrát za sebou pěkně prodloužený víkend. Někdo si to možná vychutnal někde na chalupě či nějakou zábavnou zájmovou činností, já bohužel ne. Denně mám pracovní program tak natřískaný, že na úklid mi zbývá pouze víkend (a pokud se přesouváme na chalupu, potom ani ten ne). To samozřejmě absolutně nedostačuje, na nějakou pomocnici v domácnosti nemám fiňáry a tak je u nás permanentní bordel. Ne že by to snad bylo nějak vidět, kdybyste k nám přišli na vizitu, ono holt je to z nutnosti takové to "navrch huj, vespod fuj," jak říkaly kdysi ženské. Jsem také ženská a proto o tom vím. Jsem však ve vleku současné "civilizace" která mi přikazuje být denně pryč od nevidím do nevidím pro pár šupů, které mi na slušný život stejně nestačí - a tak ty domácí nedostatky většinou prostě ignoruji. Ale tentokrát se ve mně bohužel probudila hospodyňka a všechno to volno jsem prouklízela - a ještě prouklízím! Fujtajbl!

Thursday, May 04, 2006

Někdy se vám před očima odehraje epizodka která dává tušit, že zvířata jsou v určitých případech moudřejší než lidé. Mně se to stalo právě včera. Z parku proti mně vychází mladá dvojice se psem. Žena je přehnaně namalovaná a navoněná, upravená jako z módníhi žurnálu. Pán v elegantním obleku, dokonale vyholený, prostě každým coulem úspěšný. A pes - jak jinak - veliký. Vysoké lovecké plemeno, zaručeně s dokonalým rodokmenem. Je zajímavé, jak často si novodobí zbohatlíci opatřují velikého psa, asi si potřebují upevňovat sebevědomí. Pes vystrčil mordu do vozovky trochu víc než bylo muži milo, i strhl ho za mohutný obojek zpět. Ne krutě nebo vztekle, to bych mu dala! Ale psovi se to stejně nelíbilo. Přála bych si, aby se mu v tu chvíli jeho páníčkové podívali do té velké ušlechtilé tváře. Naprosto jistě v ní měl vepsán výraz blazeované nadřazenosti nad těmi voly, co ho vlekou na řetěze jako otroka a přitom si o sobě myslí bůhví co!